Anthropoi (povídka)
Ve skutečnosti neexistovala žádná jiná budoucnost. Nikdy. V žádném momentu lidské existence, od té chvíle, kdy lidoop spojil kámen a klacek do prvního kompozitního nástroje, nebylo vyhnutí jednoznačnému cíli. Nepomohli mladí lidé, bouřící se proti korporátnímu konzumnímu statu quo, když už i ti nejskeptičtější vědci volali na poplach, nepomohla jinak vždy spásná věda a technika. Proti prosté lidské pošetilosti, proti sobeckosti, proti malichernosti, proti těm vlastnostem nepomohlo a nemohlo pomoct nikdy nic, na samém začátku, kdykoliv v běhu dějin, ani na jejich konci.
Dualita, vlastně duel, přírody a kultury, je fascinující paradox. Přirozené a přírodní je dobré. Třeba jídlo, naslouchání svému biologickému tělu a jeho potřebám, volnost… A přirozené a přírodní je špatné, jako divoké, agresivní chování a bezohlednost vůči bližním. Proti tomu stojí kultura. Jednou zabraňující bestii v nás, aby vyskočila ze stínů. A jindy dusící naši přirozenou touhu usednout někde v tichu osamoceně pod strom a naslouchat větru mezi listy, protože ve shonu povinností je to ztráta času, pokud vůbec v okolí nějaký takový osamělý strom ještě roste. Duel přírody a kultury je paradox, absurdita. Protože je černobílý. Protože doposud existuje v lidských myslích, ačkoliv ve skutečnosti existovat nemohl a nemůže. Protože skutečnost je mnohem pestřejší, mnohem rozmazanější, mnohem nejistější. Možná to někdy někdo vystihl lépe. Konkrétněji. Nevím.
Poslední vesmírné lodě dávno odletěly. Lodě plné bohatých, důležitých, nebo alespoň nezbytných. Vzpomínám si, že i ty bohaté a důležité tehdy překvapilo, kolik nezbytných je vlastně nezbytně nutných, aby si ti bohatí a důležití mohli uchovat své bohatství a důležitost. Kam která zamířila, bylo dáno rozmarem představenstev, ředitelů, oligarchů, a jiných orgánů nebo jednotlivců, kterým ta která loď patřila. Pokud je pravda, co se říká, pak je vesmír nekonečný, a v nekonečném vesmíru tím pádem musí být dost místa pro všechny, dost možností, kam letět, a snad i naděje, že někde existuje planeta, kde se dá žít. Tedy, jiná, než Země.
Boje a války, a pak jen pomalé a nekonečné strádání. Lidé měli vždycky jednu vlastnost, a nebyla to jejich vynalézavost, která udržela jejich pokolení v existenci. Urputnost. Zatvrzelost. Neoblomnost. Tvrdohlavost. V mládí jsem četl spoustu vědeckofantastických knih o vesmírných civilizacích a mimozemšťanech, mezi nimiž lidé vynikali, podle autorů, invencí, intelektem a kreativitou. Ale bylo patrné, ač to nikdo z nich nikdy tak zjevně nenapsal, že lidé především vynikali tím, že se nikdy nebyli ochotní vzdát, ať byly šance jakkoliv nemožně nízké.
Písek a prach. Jdu už týdny, měsíce, roky. Jdu dlouho. Jdu za jediným cílem. Protože žádný jiný cíl není. Nikdy nebyl. Alespoň ne pro mě.
Protože když odletěly všechny lodě, začalo se proslýchat, že jedna zůstala. Ta opravdu poslední. Někde daleko, skrytá před zvědavými zraky. Až na to, že to nebyla naděje. Nebyla to šance. Nebyla to možnost. Byla to loď, jejímž nákladem neměli být lidé, ale lidství.
Anthropoi. Lidstvo. Kdo ví, kde Světová organizace antropologů tehdy, na samém konci, získala financování na tenhle projekt. Postavit vesmírnou loď a střádat a sbírat a kompilovat materiál o lidském druhu, o lidské kultuře, prostě o lidství, humanitě, tak dlouho, dokud to jen bude možné, a až nastane opravdový konec Země, toto poslední symbolické vzepření lidí vyslat do hlubokého kosmu, kde bude na všech známých frekvencích až do konce samého vesmíru volat, kým jsme byli.
Tam jdu. To je můj cíl. Nikdy nebyl jiný. Neviděl jsem ho, ale teď už ho znám. Už léta. Nevím, kde je, ale vím, že k němu mířím. Píšu, co vidím. Sbírám knihy. Přežívám. Své znalosti předávám dál, v naději, že pokud najdu konec dřív, než najdu cíl, pak někdo jiný najde cíl, než najde svůj konec. Takoví jsme byli a takoví budeme. Možná to není zajímavá úvaha, a určitě se jí zabývali mnozí myslitelé přede mnou, aspoň pokud si vzpomínám z mládí, ale myslím, že pro lidstvo byla důležitá představa budování nového na existujícím, pokračování dalších generací na díle těch předcházejících. A i to už určitě někdo vystihl mnohem lepšími slovy.
Někdy, za dlouhých tichých nocí, když nemůžu usnout, přemýšlím, jestli byla jiná možnost. Jiná budoucnost. Jestli někdy v historii lidské rasy proběhly momenty, které mohly rozbouřit ustálené vody natolik, aby se později kompas ustálil na jiném směru. Myslím, že ne, protože všechny znalosti, které jsem doposud v životě nasbíral, před Odletem i po něm, před Válkou i po ní, před Cestou i během ní, mě ujišťují, že lidé byli vždycky jen lidé. Nedokonalí, nepřesní, chybující… bez vize a cíle, uzavření každý ve své hlavě, neschopní vidět víc, než svůj vlastní odraz v zrcadle. Všechny zkušenosti, které mám, znovu a znovu dokazují, že lidé byli vždycky lidé. Lidé. Já. Oni. My. Lidé, kteří z klacků a kamenů vyrobili sekery, z hlíny uplácali sochy, a z rudy dobyté z temných hlubin postavili lodě, které vyslali mezi hvězdy.
Někdy, za dlouhých dní, když kráčím osamělou krajinou, se musím smát. I když tuším, že nikdy nebyla jiná budoucnost, vím, že každý okamžik lidské historie stál za to. To protože ho prožívali lidé.
Cíl. Cesta. Cesta a cíl. Nekonečno a konec. Tehdy, a teď, a nadále. Tady, a tam někde. Lidstvo. Anthropoi.